Kampaň proti dětské obezitě a francouzský paradox.

úterý 29. září 2009 14:00

Proč je právě prevence dětské obezity důležitá? Protože už v dětství se buď naučíme, nebo nenaučíme přejídat. Naučené se těžko přeučuje. Ono se to“naučí“ i buňky našeho těla, a potom to celý život vyžadují. Učíme děti jíst rychle a hodně a za to je odměňujeme. Globalizovaný způsob stravovnání v tom pokračuje i v dospělosti. Ze švédského stolu mizí to nejchutňejší rychleji než to méně lákavé – a co je doma, to se počítá. Ani personál McDonaldu nemá rád hosty, kteří tam sedí hodinu nad jedním hamburgerem. Lékaři mívají problém s tzv. francouzským paradoxem. Francouzi a další národy žijící kolem Středozemního moře trpí méně infarkty myokardu, ačkoliv jedí hodně živočišných tuků – másla a výborných sýrů. Často se to vysvětluje příznivým účinky červeného vína, které

Rodiče naučí děti přejídat se. Odměňují je za to, že rychle a moc jedí. Je to to známé krmení batolat „A ještě jednu lžičku za maminku, jednu za tatínka, jednu za babičku.... a jednu za pejska, a ještě za veverku.“ Závody v rychlosti jedení: „Tak děti, kdo bude první, dostane největší zmrzlinu.“ Jde to ovšem dál: školní jídelny, ve kterých se musí ve směnách po dvaceti nebo patnácti minutách vystřídat všechny třídy. Ty nepokryté sympatie kuchařek u vydávácího okénka k bařtipánům, kteří chtějí osm nebo deset koleček knedlíku. A ta nepřízeň učitele, který je otráven, že musí mít dozor v jídelně a teď se mu tam ještě pár žáků loudá s jídlem! Proč by je před ostatními nesesměšnil a nepokáral vražedným “Jak k jídlu, tak k dílu!” Nebo výzružné: “To tě doma nenaučili, že se při jídle nemluví?” A pak mediální propagace sebevražedných závodů a soutěží o zapsání do Guinessovy knihy rekordů: kdo sní nejvíce švestkových knedlíků? Přidušeného vítěze je třeba od stolu odnést a média tím pomáhají vychovávat děti: rekordman je přece hrdina! Dostal se i do televize!.

 

Sytý člověk má menší chuť k jídlu než hladový. K pocitu sytosti dochází tehdy, když se do krve uvolní neurohormon cholecystokinin, který dostal své jméno podle toho, že mimo jiné způsobí stažení hladkých svalů žlučníku. Tak se dostane do střeva žluč, která zařídí trávení potravy, především tuků. Cholecystokinin se uvolní do krevního oběhu přibližně dvacet minut potom, co začneme jíst. Sníme-li toho do dvaceti minut moc, máme daleko větší naději ztloustnout než, když jíme pomalu.

 

Často se mluví o „francouzském paradoxu“. Proč lidé, kteří si tolik potrpí na dobré jídlo a pití včetně alkoholu, mají méně infarktů myokardu než Bavoráci nebo obyvatelé Bostonu? Svádí se to na červené víno a v něm obsažené zhášeče volných radikálů (antioxidanty). Podobně se tak propaguje pivo, které někdy také má v sobě oxidanty. A říkáme i před dětmi: červené víno je zdravé! Vysoce erudovaní experti nás pak poučí, že zdravější je bílý Veltlín než červený Vavřinec, poněvadž má příznivější vliv na poměr HDL a LDL cholesterolu. Dokládají to laboratorními výsledky. Vedle A je však třeba říci B: jeden gram alkoholu, ať v jakékoli formě, zničí v mozku sto nervových buněk. Pravda, máme jich velkou zásobu: sto miliard. A navíc dnes víme, že mohou dorůstat nové. Aby dorůstaly, musí však mozek pracovat jako musí pracovat sval, aby sílil. Mozek pracuje, když se něco nového učíme. Jak moc a jak často se dnes dospělá populace něco učí? Ani účetní, právník, nebo i lékař nepovzbudí růst nových neuronů, když na rutinní práci ty staré stačí. Jedou na to, co umí a není třeba nových. Nelíbí se nám „Leninovo“ učit se učit se, učit se. T.G.Masaryk to řekl výstižněji: Myšlení bolí.


Francouzi jedí mnohem víc živočišných tuků v másle a výborných sýrech. Přesto mají méně infarktů myokardů než lidé, kteří nežijí kolem Středozemního moře. Jedí však také mnohem více zeleniny a ovoce. Kolik by museli vypít vína, aby tuky z krve vyčeřili? Stačí ta tři deci? A jak moc za to platí cirhózou jater? Mám řadu francouzských přátel, kteří mi vysvětlují, že ve zvolání „Ma foi!“ („Na mou věru!“ - „Opravdu!“) se má spíše slyšet „Mon foie““ což znamená „Na má játra!“ Patologové vědí, jak často za záněty jater vedoucími k cirhóze není infekční žloutenka, ale bohatý konsum alkoholu.Stačí konsum, konsument nemusí být závislý, nemusí být alkoholik. Játra neví, zda je jejich majitel závislý.


Respektuji a obdivuji francouzský styl života, jejich „savoire vivre“, umění žít. Patří k tomu kultura jídla a stravování. Oběd a večeře by měla být pro člověka součástí společenské aktivity a nikoli hladových krků. Rozhovor při jídle brzdí rychlost jedení, poněvadž se nemluví s plnými ústy. Jsme-li někam pozváni, neměla by hostitelka hodnotit své kuchařské umění podle toho, jak moc a jak rychle jsme toho snědli. Sešli jsme se přece hlavně proto, abychom si popovídali a ne proto, abychom se přejedli. Pochválíme-li chuť pstruha, neměla by to hostitelka pokládat za výzvu k tomu, aby nám nabídla další porci a pak posuzovala naši upřímnost podle toho, zda tuto nabídku přijmeme. Vždyť třeba šlo o formální povinnou zdvořilost. A hlavně: máme-li dost, nedojídejme, co je na talíři. Zase je v nás to dítě, které se naučilo, že maminku potěší, když talíř vyluxujeme včetně cinkání příboru o skoro prázdný talíř. Ani v našich restauracích už dnes nejsou udiveni žádostí, aby nám zabalili, co zbylo na talíři. Je to poklona pro kuchaře.


Nejen rozhovor, ale i přiměřená nepříliš hlasitá hudba (Tafelmusik) patří ke kultuře jídla. Nikoli ovšem ohlušující řev věčně omílaných odrhovaček, který nás vyhání z jídelen a někdy i z restaurací. Hovořit se spolustolovníky se při tom stejně nedá, překřikování by bylo příliš namáhavé. Raději jídlo rychle zhltneme s do té restaurace už nejdeme. Podobně nás ty decibely vyhánějí z butiků obchodních center.


Francouzi (jistě, dnes už ne zdaleka všichni) jedí dlouho. Oběd se protáhne na dvě hodiny, večeře někdy na tři, čtyři. Zase není náhodou, že rozlišují „diner“ před divadlem a „souper“ po divadle. Jedí dlouho, a proto toho snědí málo. Pomáhá jim klima – častěji než my mají pracovní den přerušen delší polední pauzou, tedy dobou, kdy je nejvíc horko. Pak pracují do pěti nebo do šesti. To by se našim pracujícím ve výrobě, ale ani našim ženám pečujícím o děti nelíbilo. Nevyzývám k následování francouzského vzoru, jen vysvětluji francouzský paradox. I na Francouze ostatně dnes dopadla Mcdonaldovská globalizace životního stylu a kulturou stolování se oblažují jen doma, nebo o víkendech a o dovolené.


Nechci kázat vodu a pít víno. Snad i díky svému příjmení jsem se naučil radovat se z dobrého vína. Polaskat jeho vůní čichový epitel a jeho chutí pohladit chuťové pohárky - nejen jazyka, ale patra a celé sliznice úst – (mimochodem, zkusili jste to někdy i se soustem výborně upravené roštěnky?) - je velkým potěšením. Polknutí už je méně důležitý bonus. Víno ovšem musí být dobré, což souvisí (ne vždy přímo) s jeho cenou. Raději málo dobrého vína střídaného s vodou než větší množství špatného vína. Hlava bolí po rychle vypitém větším množství špatného vína. Děsí mě ty české, moravské a slovenské (atd.) stopky slivovice, kdy je třeba tu první rychle zapít tou druhou „do druhé nohy“. Nejen francouzský końak, také dobrá slivovice se dá vychutnat a opatrně poválet po sliznici úst.


Ovšem. Všeho s mírou. Ta proslulá stařenka z Bezkyd se dožila sta let ne proto, že si dala každé ráno na lačno slivovičku, ale přesto že ji pila. Měla dobrý kořen – to znamená výhodnou genetickou výbavu. Ale to je už zase jiná povídka, která taky patří k úvahám o francouzském paradoxu.

Oldřich Vinař

NULI - NulíčkováAch jo,20:0830.9.2009 20:08:05
NaďaPane doktore,07:4830.9.2009 7:48:27
danielaJíst pomalu23:0429.9.2009 23:04:07
Lída V.Narazil jste na věc,15:5129.9.2009 15:51:31

Počet příspěvků: 5, poslední 5.10.2009 12:31:11 Zobrazuji posledních 5 příspěvků.

Oldřich Vinař

Oldřich Vinař

Chci psát komentáře k aktuálnímu dění v neurovědách, zvlášť v těch směrech, kde bych reagoval na obsah Lidových novin, někdy i komentáře k současnému dění na politické nebo kulturní scéně.

Pracuji už skoro 60 let jako psychiatr, nejprve v léčebně v Kosmonosích, pak jako asistent v Ústavu pro doškolování lékařů. Odtud jsem přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického, pak jsem vedl Společnou laboratoř Státního ústavu pro kontrolu léčiv a Ústavu chemie a biochemie AV. Jako důchodce pracuji ve své psychiatrické ambulanci. Zajímám se hlavně o psychofarmakologii a v posledních letech o lingvistiku a její přesah do filosofie. Vždy jsem spojoval psychoterapii s farmakoterapií.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.