Intuice a svobodná vůle

čtvrtek 1. červenec 2010 19:39

Dvacátá pátá stránka LN ze dne 26. června 2010 je věnována vědě. Slavíme desáté výročí přečtení celého lidského genomu. Profesor Jaroslav Petr se zmiňuje o jednom „nepříjemném“ překvapení, když se ukázalo, že člověk, „král tvorstva“ nemá sto tisíc genů, jak se očekávalo, ale „jen“ něco mezi pětinou a čtvrtinou tohoto množství. Množstvím genů se tedy lidský genom příliš neliší od genomu nejčastějšího laboratorního zvířete, myši. Co však - podle dosavadních dokladů - odlišuje člověka od jiných živočichů je zvláštní forma genu pro protein FOXP2 , která prošla bouřlivým vývojem v posledních 200 000 letech a kterou lze pokládat za gen pro schopnost naučit se lidské řeči.  

Rodíme se jako nemluvňata, mluvit se musíme naučit, ale disposici k tomuto naučení máme vrozenou. Posledních deset let výzkumu také ukázalo neobyčejný význam mechanismů, které spouštějí expresi genů. Geny musí být „uvedeny v život“, jinak zůstanou němé a neuplatní se. Ve srovnání s jinými živočichy má člověk neobyčejně rozsáhlé oblasti genomu, které „nic nekódují“, není v nich prokázán žádný gen. Jde s velkou pravděpodobností o ty části genomu, které organizují expresi genů v závislosti na podnětech zevního prostředí. Člověk se tedy dovede lépe přizpůsobovat měnícím se podmínkám zevního prostředí než jiní živí tvorové. Máme lepší možnost přežít. Lze to říci i jinak: máme lepší schopnosti se učit. K spolehlivému předávání informací o tom, co je důležité se naučit, nám slouží řeč. V jazyku, ve slovech je také zachována moudrost předchozích generací, ať už v nápisech na kamenných deskách, papyrech, svitcích, knihách – nebo na internetu.

Čím snazší je učinit takový zápis, tím více balastu je zapsáno. Znečištění kulturního ovzduší takovým smetím jakoby pomalu opravdovou moudrost dusilo. Vytesat Desatero do kamene dalo práci a bylo třeba rozmyslet každé slovo, aby se ta námaha vyplatila. Náboženství je pokládá za poselství boží, aby je uchránilo před opravami. .

Na stejné stránce LN vysvětluje neurochirurg, profesor Vladimír Beneš, co je to intuice. Hovoří o uplatnění podvědomé koncentraci zkušeností, které jsme získali učením. Pokládá intuici za „výsostně lidskou vlastnost“, díky které mozek dokáže zpracovat zcela samostatně a bez vědomých příkazů informace a najít řešení. Neurochirurg tak potvrzuje jeden z relativně nových poznatků neurofyziologie, který byl zatím u nás málo popularizován. Totiž, že svobodná vůle je iluze. To je třeba ovšem hned doplnit. Platí to o svobodné vůli jako o vědomém procesu, při kterém krok za krokem ve svém myšlení dospíváme k rozhodnutí, které pak realizujeme. Neurofyziologie v průběhu posledních let nahromadila mnoho důkazů, že lidský mozek rozhoduje dříve, než se o tom dovídáme. Elektrické potenciály, které vedou třeba k pohybu ruky je možné elektroencefalograficky registrovat o zlomky sekundy dříve, než si to uvědomujeme. Jsou situace, ve kterých se můžeme o tomto jevu sami přesvědčit. Vběhne-li automobilistovi znenadání do cesty srna, strhne volant, aby se jí vyhnul, a teprve potom si uvědomí, co se stalo. Jeho mozek zabránil havárii před tím, než mu vstoupilo do vědomí, že to byla srna, co se mihlo v jeho zorném poli. Nepamatuje si, že by rozmýšlel, kam změnit směr jízdy, jak otočit volantem. Aby to dokázal, musel se ovšem dobře naučit řídit auto. Podobně musí mít neurochirurg bohaté zkušenosti, které umožní, aby intuitivně našel zdroj překvapivého krvácení.

Jestliže mozek rozhoduje „bez nás“, jak je to s etikou? Neznamená to, že nejsme za své činy zodpovědní? Není snadné nalézt jednoduchou odpověď na tuto otázku. Psychiatr na podobnou otázku odpovídá, když má posoudit, zda se někdo nedopustil trestného činu v důsledku své duševní poruchy. Už na základě tohoto modelu je možné hledat podle mého mínění cestu k řešení. Duševní porucha, jak dnes víme, je vždy spojena nejen se změnou funkce mozku, nýbrž i s morfologickou změnou nervových struktur, často také nevelkým úbytkem nervových buněk (šedá hmota) a ztrátou nervových vláken, které části mozku spojují (bílá hmota). Ani zde však neplatí automaticky, že pachatel není za svůj čin zodpovědný, když se najde např. při vyšetření mozku magnetickou rezonancí nějaká odchylka od normy. Mozek se totiž morfologicky mění i u zdravého člověka. Londýnští taxikáři mají až o 15 % větší některé části hipokampu, které zajišťují prostorovou orientaci. Také lidé ovládající více jazyků mají jiný mozek než lidé, kteří mluví jen svou mateřštinou.

Vývoj mozku podléhá přírodním zákonitostem, které lze ve zkratce redukovat na princip zachování jedince a princip zachování rodu. S těmito principy je v souladu morálka, jejíž stručné vyjádření nalézáme v Desateru božích přikázání. Nezabiješ a nepokradeš slouží zachování jedince, nesesmilníš a nepožádáš manželky bližního svého slouží zájmu rodiny, která chrání děti. Spravedlivá společnost trestá zločin a odměňuje dobro – to se učíme od nejútlejšího dětství. Potrava udržuje naživu jedince a je pro nás odměnou. Pohlavní styk zajišťuje rozmnožování rodu a je také nemalou odměnou. Na naučených, asociovaných spojích s ukájením těchto základních potřeb stojí veškerá motivace včetně altruismu, který pomáhá k zachování rodu.

I kdyby návaznost na základní přírodní instinkty tady nebyla, člověk se naučí nedělat to, za co hrozí trest a dělat to, co vede k odměně. S tím je v souladu legislativa. Jestliže je legislativa zcestná a důsledně uplatňovaná ve výchově, občan se naučí jednat proti principu zachování rodu. Naučí se likvidovat své bližní ve velkém, jako to uměli nacisté v Osvětimi. Dějiny ukazují, že ke konfliktu mezi přírodními zákony a morálními zásadami docházelo často. Podobné konflikty jsou zhusta tématem beletrie.

Základem učení je podmíněný reflex. Psi I.P.Pavlova se „naučili“, že po rozsvícení zeleného světla dostanou potravu, a proto se jim začala vylučovat žaludeční šťáva před tím, než potravu dostali. Tvorba podmíněných reflexů nemusí být u člověka uvědomovaná – divák televize dával při nákupech přednost výrobkům, které byly promítnuty v ultrakrátkých časových intervalech, aniž mu vstoupily do vědomí. Proto byly takové subsenzorické reklamy zakázány.

Lidský mozek proto rozhoduje „morálně“ před tím, než si to uvědomíme. Přesto může být pro společnost výhodné, když žijeme s iluzí, že jednáme vždy podle toho, co si napřed rozmyslíme a naplánujeme. Posílí to náš pocit zodpovědnosti. Nemusíme si na každém kroku připomínat, že i toto rozmýšlení a plánování musí být v souladu se základními přírodními zákonitostmi.

Lidský mozek je nadán fantastickou plasticitou. Přizpůsobuje se totiž morfologicky, změnami své struktury i tomu, co probíhá v našem vědomí. Slova, kterými myslíme, se totiž vtělují (jsou „enbodied“) do mozku. Tento zpětnovazební proces je neobyčejně rychlý, probíhá neustáíe „sem a tam“ a je hlavní chrakteristikou lidské psychiky včetně funkce paměti. Právě tento mechanismus vysvětluje, že své budoucí jednání můžeme dlouhodobě plánovat a že nejde jen o jednorázové instinktivní reakce automobilisty, díky kterým je zachráněn život srny. Do mozku vtělená slova mění jeho strukturu a tu my znovu interpretujeme svými slovy, která už jsou jiná než při předhcozí interpretaci. Takto plyne náš vnitřní monolog, který nese naše myšlení kupředu.

Jsem si vědom, že celý tento text je napsán slovy a že může být pokládán za jednu z povídek, kterými lidé vykládají svět. Mezi podobnými možnými povídkami (mýty, legendami, vědeckými teoriemi atd.) není apriorní hierarchie. Má životní praxe a profese lékaře mě vede k názoru, že obstojí mezi jinými povídkami, protože se mi jeví jako užitečná. Legitimní zůstává otázka, pro koho.

Oldřich Vinař

simeksvobodná vůle21:3410.7.2010 21:34:32

Počet příspěvků: 1, poslední 10.7.2010 21:34:32 Zobrazuji posledních 1 příspěvků.

Oldřich Vinař

Oldřich Vinař

Chci psát komentáře k aktuálnímu dění v neurovědách, zvlášť v těch směrech, kde bych reagoval na obsah Lidových novin, někdy i komentáře k současnému dění na politické nebo kulturní scéně.

Pracuji už skoro 60 let jako psychiatr, nejprve v léčebně v Kosmonosích, pak jako asistent v Ústavu pro doškolování lékařů. Odtud jsem přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického, pak jsem vedl Společnou laboratoř Státního ústavu pro kontrolu léčiv a Ústavu chemie a biochemie AV. Jako důchodce pracuji ve své psychiatrické ambulanci. Zajímám se hlavně o psychofarmakologii a v posledních letech o lingvistiku a její přesah do filosofie. Vždy jsem spojoval psychoterapii s farmakoterapií.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.