Zač jsme zvonili klíči

středa 17. listopad 2010 23:25

Je 17. listopad 2010. Poslouchám rozhlas – noviny dnes nevyšly – a slyším řadu lidí, kterých si velmi vážím. Hodnotí výsledky sametového převratu. Máme to, co jsme chtěli: máme svobodu a demokracii. Dál mluví o současné desiluzi a mám dojem, že cítí jakousi potřebují obhajovat správnost svého tehdejšího konání na základě plodů, které to přineslo. Při tom jakoby neviděli, že převrat měl za následek také zbohatnutí naší země.

Lépe než teď mohlo být za reálného socialismu jen stranické věrchušce a jejich oblíbencům. Všem ostatním je dnes lépe. Je ovšem mnoho těch, kteří si myslí, že jim tehdy bylo lépe. Myslí si to proto, že tehdy byli mladí, nebyli nemocní a bylo málo těch, kterým mohli závidět. Věrchuška mlaskala za vysokými ploty tuzexově vybavených zámečků třeba na Orlíku a málokdo je viděl.

 

Listopad 1989 nás posunul nejen ke svobodě a demokracii, ale zařadil nás zpět mezi bohaté evropské země. Vítězný Únor naši zemi ožebračil v poměru těch padesát ku jedné podle modelu měnové reformy. Dnes jsme na tom makroekonomicky lépe než Řecko, Portugalsko a Irsko. Komu se o tom před jednadvaceti lety snilo? Pravda, dnes vidíme mnoho chyb na cestě ke zbohatnutí. Nemuselo se rozkrást tolik „rodinného stříbra“. Síla kapitalistického hospodářství je v tom, že je nám líp, přesto že se toho tolik rozkradlo.

 

Není taky náhodou, že dnes žijeme o 4-6 let déle než před rokem 1989. Souvisí to jak se svobodou, tak s bohatstvím. V zemích, které byly součástí Sovětského Svazu, „našeho vzoru“, se věk dožití nezvýšil.

 

Je všesvětová krize, i když odeznívající. Tak jako v jiných bohatých zemích máme mnoho nezaměstnaných. Mám velmi živou vzpomínku na krizi z let 1932 – 1935. Oba mí rodiče byli a zůstali zaměstnaní a tak jsme patřili mezi zámožné. Pamatuji na nezaměstnané. Dobře oblečení „slušní lidé“, úředníci, dělníci, železničáři. Zvonili u našich dveří a prosili aspoň o chleba a polévku. S talířem pak poodešli za roh chodby a dávali najíst svým dětem, které tam před námi schovali. Tak špatně na tom dnes není nikdo. Snad s výjimkou těch, kteří si podobnou „alternativní“ existenci volí sami.

 

Demokracie je metoda, jak vládnout. V té metodě musíme mnoho vylepšovat. Oč demokratičtějsí by např. bylo, kdyby v Praze se automaticky stal primátorem kandidát strany, která zde vyhrála volby. Ten by vybral radní ze zvolených zastupitelů. Vybranou radu by pak zastupitelé potvrdili  - nebo nepotvrdilia pak by se vybíral kandidát druhé nejsilnější strany. Proč do toho musí mluvit kluby nebo výkonné výbory stran, po týdny o tom jednat a pak upéct něco, co většina pražanů nechtěla? Totéž platí o jiných městech a obcích.

Oldřich Vinař

Oldřich Vinař

Oldřich Vinař

Chci psát komentáře k aktuálnímu dění v neurovědách, zvlášť v těch směrech, kde bych reagoval na obsah Lidových novin, někdy i komentáře k současnému dění na politické nebo kulturní scéně.

Pracuji už skoro 60 let jako psychiatr, nejprve v léčebně v Kosmonosích, pak jako asistent v Ústavu pro doškolování lékařů. Odtud jsem přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického, pak jsem vedl Společnou laboratoř Státního ústavu pro kontrolu léčiv a Ústavu chemie a biochemie AV. Jako důchodce pracuji ve své psychiatrické ambulanci. Zajímám se hlavně o psychofarmakologii a v posledních letech o lingvistiku a její přesah do filosofie. Vždy jsem spojoval psychoterapii s farmakoterapií.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora