Drbu, drbeš, drbeme aneb anticopyright

pondělí 4. duben 2011 22:50

Jako pro lékaře je pro mne psychoterapie denní chleba. O vysvětlení jejího účinku se více méně úspěšně pokoušejí nejrůznější vědecké školy, od psychoanalýzy přes hypnózu až po KBT (kongitivně-behaviorální terapie), která v podstatě „odučuje“ pacienta chování, které mu přináší trápení a učí ho takovému, které mu má být prospěšně. Není to pod vlivem postmodernizmu, vždy jsem totiž zastával názor, že každá z těchto teorií má svou pravdu a že tak jako se nehodí jeden lék pro každého pacienta, tak je třeba volit psychoterapeutickou metodu podle toho, co nemocného tíží, jaká je jeho životní historie a podle toho, zda a jaká psychofarmaka – nebo i jiné léky - vedle psychoterapie potřebuje.

S vyjímkou kontraverzní terapie pevným objetím je rozhodujícím prostředníkem mezi terapeutem a pacientem slovo. Slyšené nebo viděné slovo je podnětem, který podle dnešních poznatků neurofyziologie mění strukturu mozku. Za mimořádnou velikost mozku vděčíme vzniku a vývoji řeči. Rodíme se jako nemluvňata, mluvit se musíme naučit. Osvojueme si je z bohaté pokladnice rodného jazyka, z jeho tezauru. Počet slov, která se stala našimi vlastními, hraje významnou roli při hodnocení našich kognitivních schopností, měřených třeba inteligenčním kvocientem IQ. Každý člověk ovládá nejen jiný počet slov, ale liší se od jiných i tím, že zná jiná slova. Každý máme svůj slovník.

 

Pacient, který se obrátí na lékaře, mu řekne svými slovy, co ho trápí. Aby lékař pacientovi ukázal, že mu rozumí, opakuje do jisté míry to, co slyšel, ale jeho, lékařovými slovy. Neopakuje doslova to, co slyšel. Obdobně učitel, chce-li se přesvědčit, že žák porozuměl básni, vybízí ho, aby žák řekl svými slovy, jak básni rozumí. Nechce, aby mu slova básně doslova opakoval, aby ji odříkal nazpaměť. V pokračujícím dialogu lékaře s pacientem se postupně k sobě přibližuje slovník lékaře a slovník pacienta. Postupně se oba přesvědčují, že si stále lépe rozumějí a v příznivém pířpadě jsou nakonec přesvědčeni, že si rozumějí – nebo si to aspoň myslí.

 

Učit se něčemi vyžaduje jisté úsilí. Aby se jakýkoli živý tvor s něčím namáhal, musí k tomu být motivován, musí z toho mít nějaký zisk, musí se mu to vyplatit. Co je odměnou za naučení se mluvit? Tady se musíme vrátit k teoriím, proč vůbec člověk mluvit začal. Stalo se to někdy v průběhu dvou – tří miliónů let, než pračlověk někdy před padesáti tisíci lety sestupoval z korun stromů na zem, kde musel čelit dravcům a začalo být výhodnější dorozumívat se na dálku křikem a ne gesty.

 

Po lidoopech měl vrozenou touhu shromažďovat se v tlupě, jejíž členové se k sobě tiskli, dotýkali se, vybírali jeden druhému ze srsti parazity, drbali, hřebelcovali a čistili se. Realizovali to, čemu dnes říkáme, že člověk je tvor společenský. Při této vzájemně účelné a příjemné činnosti mručeli a vydávali zvuky, které vyjadřovaly, zda a jak velké jim to dělá potěšení. Jedna z teorií vysvětlujících vznik lidské řeči tvrdí, že sktruktury mozku které původně sloužily předávání informací gesty, přenesly své umění inervovat tělo z rukou na jazyk, mluvidla a mimické svaly.

 

Sluchové signály tak mohly převzít úkol komunikace mezi pralidmi. Místo doteků užíváme slova a nemusíme na sebe mávat a tlačit se k sobě. Vynález písma vrátil do hry zrak, který kdysi zprostředkovával komunikaci gesty nebo např. ukazováním směru, kam utíkal jelen, kterého bylo třeba ulovit.

 

Písmo se stalo prvním nástrojem, který umožnil přenos informací na dálku. Lidé se při tom nemuseli slyšet ani vidět. Písmo umožnilo tento přenos i v dálavách času - mezi generacemi. Psát dalo spočátku velkou práci, když bylo třeba vytesat slova do kamene. Papyrus a ptačí brko už psaní podstatně usnadnilo. Johann Gutenberg zahájil novověk ještě před Kolumbem. Knihtisk způsobil revoluci a demokratizaci šíření myšlenek s nedozírnými následky.

 

Informace dnes šíří média. Mluví se o nich jako o Sedmé mocnosti. Tisk, rozhlas a televize globalizují naši planetu. Pavoučí síť internetu ji neviditelně, ale citelně obepíná. Pracovníci médií se svou dovedností živí. Ať jako veřejnoprávní zaměstnanci nebo jako drobní podnikatelé jsou placeni za své články, komentáře a fejetony nebo celé samostatné publikace. Jejich výrobky jsou zboží, které se dědí. Potomci zemřelých spisovatelů a hudebních skladatelů jsou odměňováni za každé další vydání knih nebo provedení skladeb jejich předků.

 

Pro mnohé, snad pro většinu tvůrců však není finanční odměna jediným a ani ne hlavním motivem, proč píšou, přednášejí, mluví do rozhlasu nebo vystupují v televizi. Mají webové stránky, píšou blogy, šíří své myšlenky na facebooku nebo jiných sociálních sítích.

 

Od roku 1976, kdy Richard Dawkins publikoval svůj Sobecký gen víme, jak úspěšně se šíří genetická informace. Jakousi kulturní množící se jednotkou informace je mém, něco jako jednotka všelidské paměti. Lidé šíří své myšlenky a zřejmě jim to dělá dobře jako lidoopům, když jeden druhého laskali a drbali. Co píšeme, píšeme svými slovy, pokud neopisujeme. Píšeme vlastními slovy a věříme, že čtenáři si je překládají do jejich vlastních slov – rozumějí nám.

 

I já se tím zabývám. Třeba je to nemoc z povolání. Snažím se o jakousi zevšeobecněnou psychoterapii.

 

Mém se jeví jako méně sobecký než ten Dawkinsův gen. Neznamená to, že je altruistický. Má méně konkurentů, protože kyberprostor, ve kterém se šíří, je mnohonásobně větší než životní prostor, ve kterém se šíří geny všech druhů rostlin a živočichů. Ani kyberprostor však není nekonečný. Někdy v roce 2045 má dojít k singularitě, kdy podle Raymonda Kurzweila bude překročen limit inteligence (brainpower) kombinovaných mozků všech lidí. Tedy snad i nějak registrovaných mémů těch, kteří zemřeli. Má tím skončit éra člověka a vznikne superhumánní inteligence. Nemyslí tím sociální vrstvu chytrých lidí, ale všelidskou mysl.

 

Nedávno jsem se dověděl o sílícím hnutí ANTI-COPYRIGHT, které usiluje o něco podobného, co se děje na internetu. Zmizí ochrana autorského práva. Představte si, že dostanete knihu a v její tiráži najdete vybídnutí: „Pořiďte co nejvíce kopií této knihy a distribujte ji co největšímu počtu lidí. Autorovi to udělá radost a nic za to od nikoho nechce.“ Nevím, znamená-li to, že autora nemusíte ani citovat a vydávat plagiát za své dílo.

 

Bezuzdné šíření myšlenek má ovšem i stinnou stránku. Když někdo zvěčňoval svou myšlenku tesáním písmen do kamene, byla to dřina a ta myšlenka musela stát za to. Dnes mám dojem, že slova jsou venku dřív než si jejich autor uvědomil, co říká. Možná jim ani nerozumí.

 

Jak je to dávnio, co plnicí pero odstranilo ze školních škamen kalamář. Má vnoučata už vědí, co je to googlovat, ale nevědí, co je to kalamář. Ptají se, jestli to není nějaký druh chobotnice. A chtějí-li někoho, kdo není „in“, znectít, řeknou že není on-line.

 

 

 

 

 

 

Oldřich Vinař

Lída V.Nevím, jestli správně,07:575.4.2011 7:57:36
Luděk KučeraCopyleft07:305.4.2011 7:30:45
ZipPěkné a zajímavé počtení00:045.4.2011 0:04:20

Počet příspěvků: 3, poslední 5.4.2011 7:57:36 Zobrazuji posledních 3 příspěvků.

Oldřich Vinař

Oldřich Vinař

Chci psát komentáře k aktuálnímu dění v neurovědách, zvlášť v těch směrech, kde bych reagoval na obsah Lidových novin, někdy i komentáře k současnému dění na politické nebo kulturní scéně.

Pracuji už skoro 60 let jako psychiatr, nejprve v léčebně v Kosmonosích, pak jako asistent v Ústavu pro doškolování lékařů. Odtud jsem přešel do Výzkumného ústavu psychiatrického, pak jsem vedl Společnou laboratoř Státního ústavu pro kontrolu léčiv a Ústavu chemie a biochemie AV. Jako důchodce pracuji ve své psychiatrické ambulanci. Zajímám se hlavně o psychofarmakologii a v posledních letech o lingvistiku a její přesah do filosofie. Vždy jsem spojoval psychoterapii s farmakoterapií.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora

tento blog
všechny blogy

Pošlete mi vzkaz

Zbývá vám ještě znaků. Je zakázáno posílat reklamu a vzkazy více bloggerům najednou.